KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Aktuality 2017 Důležitý je vlastní příklad
Zpět

Důležitý je vlastní příklad

Přidáno 9. 11. 2017
Časopis BRÁNA 11/2017
Účastníci letního kurzu partnerské a vztahové údržby Manželská setkání 2016 v Třešti s překvapením hleděli na tvář známou jim hlavně z televizní obrazovky. O vrcholných politicích jsme totiž zvyklí slýchat spíše bulvární zprávy, v jaké exotické destinaci a s jakou milenkou trávili čas své dovolené…

V létě 2017 jsme se s manželi Janou a Pavlem Bělobrádkovými i jejich dětmi setkali v Třešti už podruhé. Přes nabitý každodenní program jsme si našli chvíli na společné posezení a popovídání, na jehož základě vznikl tento rozhovor pro časopis Brána. Otevřená atmosféra a důvěrné prostředí umožňuje, že si všichni účastníci bez ohledu na věk či společenské postavení tykají. Dohodli jsme se, že v tomto duchu povedeme i následující debatu.

Jak jste se dozvěděli o Ms a co vás vedlo k rozhodnutí věnovat část dovolené účasti na tomto kurzu?

Pavel: O Manželských setkáních jsme se dozvěděli od Janiných rodičů. Byl jsem nejdříve trochu skeptický, ale po loňském prvním ročníku bylo jasné, že jedeme letos znovu.
Jana: Moji rodiče jezdili na MS už dříve. Před loňským setkáním mi dali letáček o třešťských MS a tak dlouho mi vysvětlovali, že bychom s Pavlem měli jet, až přesvědčili mě a já pak Pavla. Říkala jsem mu, že máme velkou rodinnou krizi  – a tak jsem to opravdu cítila – a že jediné, co může naše problémy vyřešit, jsou tyhle kurzy. Naše krize se odvíjela od nedostatku času, který spolu trávíme. Máme málo příležitostí popovídat si s manželem také o něčem jiném, než kolik košil potřebuje vyžehlit na následující týden a podobně. Teprve na kurzu jsem zjistila, že naše obrovská krize je vlastně maličkým problémem, který lze celkem snadno řešit,
a že je spousta dalších manželských párů, které řeší podobné problémy jako my. Jak říká Pavel, letošní účast byla samozřejmostí.

Jaký dopad má na váš rodinný život a partnerský vztah skutečnost, že pavel má exponované povolání, při kterém tráví mnoho času mimo domov, je vystaven stresu a nakonec i pod neustálou kontrolou médií, číhajících na každý jeho přešlap či přeřeknutí?

Pavel: Jana dělá tátu i mámu, vše je zejména na jejích bedrech. Ve své knížce Na život! píšu, že jí občas ohmatávám lopatky, jestli jí nepučí křídla.
Jana: Ještě nepučí… Máme takové víkendové manželství. Pohádat se nestačíme a řešíme většinou jen provozní věci, které jsou akutní. Zbytek musím rozhodovat sama. Na veřejnosti se tvářím, že to dítě, které ukazuje na billboard a hlásí: „Jé, mami, táta!“ není moje… Za manžela se nestydím, ale snažím se tím chránit rodinu a naše soukromí.

Oba se otevřeně hlásíte ke křesťanské víře. jaká byla vaše cesta k bohu?

Pavel: Vývoj mojí víry od dětského pohledu na Pána Boha jako na „něco“ přes filozofické důsledky obrovské síly křesťanské zvěsti lásky až k poznání Boha jako osoby, tedy Někoho, měl svou dynamiku. Zásadním zlomem pro mě byly tři kurzy angličtiny, které jako misie pořádal sbor Církve bratrské v Náchodě. Účelem bylo pozvat na bezplatný kurz angličtiny s americkými lektory mládež, se kterou se v rámci výuky i ve volném odpoledním programu mohlo diskutovat o křesťanství. Když jsem se po jednom kurzu loučil s kazatelem místního sboru CB Františkem Markem, řekl jsem mu, že jsem rád, že jsem si potvrdil, že Bůh existuje. On mi odpověděl větou, která mi vzadu v mozku visela ještě dalších deset let: „Víš, nestačí se s existencí Boží pouze intelektuálně vyrovnat. Musíš ho přijmout do svého života.“ A tak Církev bratrská zásadně zasáhla do mého duchovního života. Těch dalších deset let bylo naplněno neustálým přesvědčením, že mám Ježíše přijmout do života a zároveň obavou, že pokud to udělám, stane se ze mě jakási zombie, robot, který se vzdá vlastní osobnosti, mysli, vůle a bude jen slepou, třebas i rozzářenou loutkou Boží. Že přijdu o svobodu. To, že je to právě naopak a teprve tím se stanu člověkem skutečně svobodným a plně rozvinutým ve všech rovinách, jsem poznal později. Táhlo se to až do mých sedmadvaceti, kdy už ve mně dozrálo rozhodnutí. Zaklepal jsem jednoho dne na faře a místnímu kaplanovi jsem oznámil, že cítím, že je čas přistoupit k biřmování. Po několikaměsíční přípravě jsem poprvé šel ke zpovědi, přijímání a následně byl i biřmován.

A tvoje cesta, jano?

Jana: Vyrůstala jsem v praktikující katolické rodině. Tatínek patřil v sedmdesátých letech k aktivní skupině, která vzala velmi vážně závěry Druhého vatikánského koncilu, například zavádění rytmických kytarových mší. To vše mě silně ovlivnilo a víra pro mě byla odmalička samozřejmostí. Ale právě proto to pro mě není zase tak jednoduché. Spoustu věcí začínám chápat až teď. Dalo by se říci, že jsem tak trochu ještě na cestě, jen s tím rozdílem, že vím, kam mířím…

Přestože jsi byl, Pavle, na počátku ovlivněn prostředím Církve bratrské, nakonec jsi zakotvil v řKC. Co tě k tomu vedlo?

Pavel: Asi rodinná tradice. Maminka je po dědovi evangelička, ale protože její matka byla katolička, na studiích ani v dospělosti neměla předsudky vůči katolickému kostelu ani katolíkům. A tak si jednoho vzala. Táta je nepraktikující katolík. Jeho otec, můj děda, do kostela nechodil, nicméně v padesátých letech řekl děda Bělobrádek otci: „Budeš chodit na náboženství, aby z tebe byl katolickej křesťan. Až vyrosteš, tak si dělej, co chceš.“ Naše domácí atmosféra byla zcela jasná: Pan Bůh existuje, i když se o něm moc nemluví, věřit v něj je samozřejmost a komunisti o něm lžou, jako konečně i o všem ostatním. Navíc jsem z východních Čech, z koutu země, který byl po staletí typicky českým venkovským prostředím, kde jsou lidé silně zakořeněni. V mnohém jde o přechod mezi „tradiční“ Moravou a „liberálními“ Čechami. V tomto kraji bývala typická náboženská pestrost. Jak bylo vše přirozeně a zdravě složité, vyjadřuje krásně charakteristika prvního Bělobrádka, o němž víme: Bělobrádek Jiřík ze 17. století byl „zatvrzelým evangelíkem, dělajícím kostelníka v katolickém kostele“.

Jano, pavel hovořil o významném setkání s kazatelem Markem, které ho přimělo hlouběji uvažovat o jeho vztahu ke Kristu. Měla jsi i ty podobnou zkušenost, osobnost, zastavení…?

Jana: O několik let později než Pavel jsem také navštěvovala English campy Církve bratrské kvůli zlepšení angličtiny. I mně pomohlo toto prostředí k dalšímu posunu ve víře, ačkoli jsem byla praktikující křesťankou. Bylo povzbudivé být ve společenství, kde věřit v Pána Boha bylo normální a bylo zajímavé poznat novou spiritualitu.

V knižní publikaci s názvem Na život!, ve které seznamuješ čtenáře se svým životem a svými názory, mě zaujaly mimo jiné dvě pasáže. V první, Pavle, hovoříš o svých rodových kořenech, o prostředí, ze kterého vycházíš. Ve druhé, věnované tvojí manželce janě, krásně popisuješ deset vlastností, které na ní obdivuješ. to jsou témata, kterými se zabýváme i na Manželských setkáních. ovlivnila tvoje účast na této akci nějak tvůj způsob uvažování o tvojí rodině?

Pavel: Především jsem Janě poprvé v životě tady pověděl, čeho si na ní vážím. Sám jsem byl zaskočen, když jsem si uvědomil, že jsem jí to nikdy předtím neřekl. A uvědomil jsem si, jaká to byla chyba. Také jsem tady poznal, že mnoho věcí, které se doma odehrávají, jsou naprosto normální a přirozené, ale že je třeba s nimi pracovat.

Jano, co pro tebe a vaše děti znamenala účast na Ms? Chtěla bys nám prozradit, co obdivuješ ty na Pavlovi?

Jana: Měli jsme možnost být výjimečně týden v kuse pohromadě s rodinou a mohli se věnovat našemu vztahu. Pavel je rodinný typ. Je schopný naslouchat, ochotný na sobě i na našem vztahu pracovat. Při rozhovoru ve skupince, která se schází po každé přednášce, ztrácím ostych a namluvím toho mnohem více než obvykle. Ztrácím tam zábrany a moje pocity a emoce se hrnou ven, což v běžném hektickém dni není možné. Dětem se na MS moc líbilo. Na letošním kurzu bylo více než sto dětí, o které se v době, kdy rodiče mají svůj program, stará asi padesát dobrovolníků z řad mládeže, takzvaní pečouni. Ti pro ně mají nabitý program a děti je milují – což svědčí o tom, jak skvěle se pečouni o děti starají. Letos náš pětiletý Pepa prohlásil, že by chtěl na manželákách spát sto tisíc nocí. Asi je to kombinací zábavného programu, zásluhou pečounů a vzácnou situací, kdy jsme několik dní pospolu – tak dlouho to bývá snad jen o Vánocích. Z celé velké skupiny dětí pouze dvě dostaly na výletě do jihlavské zoo vosí žihadla. Obě děti byly naše… Anežka nesla bodnutí statečně a Josífek si myslím užíval, že mu pečouni zodpovědně zavolali záchranku. Mysleli si totiž, že žihadlo dostal do jazyka, ale byl to „jen“ spodní ret.
Pavel: Určitě nás zaujala atmosféra otevřenosti, důvěry a vzájemnosti. Také to, že je to církev v nejširším slova smyslu, spojuje nás zde to podstatné, a co nás rozděluje, není důležité. Počáteční vplutí mezi neznámé tváře netrvalo dlouho a na druhém ročníku už to bylo, jako bychom přijeli na místo a mezi lidi, které známe dvacet let. Letošní páteční závěrečná bohoslužba s obnovou manželského slibu byla asi jedna z nejsilnějších v mém životě vůbec.

Pavle, jak vnímáš současný stav a vývoj vztahu naší společnosti k rodinné problematice? ovlivnila tvoje angažovanost v nejvyšší politice nějak tyto tvoje názory?

Pavel: Nebýt mé politické angažovanosti, možná bych si nikdy neuvědomil, jak velký dar jsem dostal v Janě. Jak to není samozřejmé. Taky proto, že vidím, jak často vysokou funkci manžela mnohé ženy z různých důvodů nezvládnou. Ale snad proto, že manželství je pro nás tak důležité, právě z toho důvodu, že jsme si ho udělili navzájem, nám pomáhá tuto situaci zvládat. Snažím se sám ukazovat, že manželství je hodnota. V Respektu byla anketa, kdo je podle mě osobností a objevem roku. Napsal jsem, že osobností je moje manželka a objevem novorozená dcera. To, že se mimo manželství rodí už skoro padesát procent dětí, přece neznamená, že je to správné. Myslím, že musíme více svědčit vlastním příkladem a nebát se toho, že něco už není populární, většinové, běžné nebo módní. Naopak je na nás, abychom jenom nepropadali skepsi, ale věřili, že náš kvas opět těsto prokvasí, až bude zase vhodná doba. Vidím, že podpora rodině a manželství není jen věcí legislativy a peněz. Důležitý je vlastní příklad.